26. 8. 2018 - Rumunsko. Mám obrovskou radost a zároveň vděčnost i překvapení.
Jsme na cestě domů z Rumunska, už jsme spotřebovali hotovost, aby nic nezbylo, můžem platit jen kartou. Přišla chuť na kafe. Cesta vede jen menšími vesnicemi. Konečně větší obec, mají tu i pár restaurací, hurá. Jdeme jednu od druhé a kávu nám udělají, ale karty neberou. Už jsme daleko od auta a slunce pálí, ale v dali vidím ještě jednu restauraci. Mluvím málo anglicky, ale jsem odvážná. Padla dohoda, Vláďa se vrací pro auto a přijede pro mě, já zatím jdu do restaurace a zjistím jestli lze platit kartou.
Restaurace moc pěkná - je to herna, všude jen muži. Mladí cca 25 let, moji synové, ale takoví motorkáři. Vzchopím se a vejdu dovnitř, za bedlivého sledování sedících mužů (pokaždé tu přemýšlím proč mě tak sledují? Věk jejich maminky, ale asi blondýna je zaujme vždy, přeci jen rumunky jsou tmavé) ptám se: zda mi udělají presso lungo, ano není problém, vytasím se s platební kartou, ne nebereme, jsem smutná, já: nemám hotovost, on: nevadí není problém, udělám vám kafe zdarma, překvapení, v hlavě mi běží: rozumí mi? No, vypadá, že jo, tak to zkouším dál, ale já potřebuju 2 ještě pro manžela, on: není problém. Udělám vám 2. Nevěřím svým uším. Já: nemám hotovost. On: vím, není problém dám vám je zdarma. Fakt? Ano. Tak jo.
Děkuju mu na stotisíckrat. Byl tak milej, že jsem volala Vláďovi, ať přinese eura, že mu dám 2 za ochotu. Ale to už držím 2 kafe v ruce a jdu k autu a nakonec se rozhodnu tento dar přijmout jen tak. A tím jsem si udělala velikou radost. Přijala jsem kávu a přestala mít pocit, že jsem mu dlužná. Byl to přeci dárek. Paráda. Děkuju.,... Vláďa taky čučí. Příště chodíš pro kafe sama... káva provoněla celý auto a byla vyyyyyborná.