Včera jsem si psala s jednou ženou, klientkou. Cituji její slova: Zažívám hodně únavy a rozčilení, kupodivu ne strachu. Říkám sama sobě: Hmmm rozčiluju se taky....
Naštvání, vztek to znám, to mnou taky někdy pěkně frčí. Zrovna nedávno to byl příběh. Naštval mě manžel. Kterou někdy ne, že?
Přijdu za manželem do garáže, cítím nádhernou vůni čerstvě pořezaného dřeva (miluju tu vůni), nasávám ji a jsem celá blažená. Říkám mu: Jé, tady to tak nádherně voní po čerstvě pořezaném dříví, to už tady byl Libor a přivezl dřevo? ... On odpovídá: Ne, rozřezal jsem tu velkou roli a vyvezl ji do sběrného dvora. COŽE? Jeho odpověď mě pěkně dostala....
Hlavou mi běží: Takovou hezkou roli, rozřezal ji, vyhodil ji, zbavil se jí. V tu chvíli mě zaplavil vztek, zloba, lítost anevímcovšechnoještě.
První blik v hlavě: No co s tím, už to vyvezl, jeho věc, smiř se s tím, už s tím nic nenaděláš. V tomhle stavu se otáčím a odcházím z místa činu. Jdu po chodníčku k domu přes zahradu, zaplavená tím vztekem a ostatníma emocema v těle. V hlavě sice rozum hlásí smiř se s tím. Jenže uvnitř mě je konflikt, tělo je zamořené a rozum by to rád uchlácholil a smířil se s tím, ale tělo je tím stále prosycené. Není mi v tom dobře, potřebuju si nějak pomoct. Tak co s tím?
Začnu od těla. Cítím, že nejvíc to je v hlavě. Dobře, tak co s tím? Potřebuju se vykecat. Sdělit, vynést všechno co je uvnitř. Tak jak jdu po tom chodníčku k domu dávám průchod všem vjemům, všem slovům, všem pocitům, všemu co se ve mě dělo dám do slov. Popisuju to, nehodnotím, prostě co mi slina na jazyk přinese to jde ven. Neřvu jen tak pod fousy si to mumlám.
Jdu po tom chodníčku a říkám: to je taková škoda, proč to vyvezl, je hroznej, vůbec nepřemýšlí, nezamýšlí se nad tím co dělá, co by mohl udělat, vůbec si neváží věcí, nepřemýšlí, jak je mohl ještě zužitkovat, přeměnit, využít. Je to tak povrchní, vezmu, kouknu, nehodí, vyhodím. To je tak povrchní! Neváží si darů, plýtvá, tvoří odpad, místo toho aby se zamyslel, jak to zpracovat, tak aby to posloužilo až do rozložení a nezbylo z toho nic.... Hrůza, barbar...
Díky téhle řece slov, které ze mě spontánně lezou ven, se i sama o sobě dozvím spoustu zajímavých podvědomých programů, to je dobrá cesta do podvědomí. Dovolit si všechno říct i přesně s těmi slovy, které přijdou v tu danou chvíli na jazyk.
Těch slov by tam bylo asi ještě mnohem víc. V těle i v hlavě to stále jede.... Ale zastavím to a zeptám se sama sebe: A co mi na tom nejvíc vadí?
Když projdou povrchní důvody, tak se konečně dostanu k jádru věci a přijde odpověď: Vadí mi, že mi to vadí. Vadí mi, že mi to vadí. Mě vadí TO, že mi to vadí. Vadí mi, že mi to vadí. Opakuju tuhle větu dokola a začínám se smát, sama sobě se směju, přehrávám samu sebe, pitvořím se, dělám si ze sebe legraci. Vadí mi, že mi to vadí. Tak tobě děvče vadí to vadění, AHA? Bavím se sama nad sebou. Vadí mi, že mi to vadí. Protože kdyby mi to nevadilo, tak jsem v pohodě, takže jediné co mi na tom vadí, je to že mi to vadí.
Tímhle poznáním jsem sebe samu tak pobavila a rozesmála, že se řehtám na celé kolo. Než dojdu do bytu, tak jsem rozesmátá, zaplavená smíchem, tělo je blažené, rozlily se celým tělem hormony legrace, smíchu, hravosti a je mi dobře. S úsměvem, vlastně se směju nahlas když si vzpomenu na tu situaci. Tomu se říká přepis za pochodu.
Vadí mi, že mi to vadí, protože kdyby mi to nevadilo, tak bych byla v pohodě. - Tohle mozek nemůže zpochybnit ani rozporovat.
Proč to tak podrobně popisuju? Protože možná se vám taky něco obdobného děje a taky se v tom najdete. Emoce uvězněné v těle, které jsme nevypustily dokáží nadělat pěknou neplechu ať už v pánevním dně, nebo třeba i páteři. Tohle je jeden způsobů, jak kultivovaně své emoce vypouštět, propouštět z těla ven a svému tělu prospívat. Metod je samozřejmě mnoho, i já jich používám několik. Podstatné je, to nezpolknout, ale dát si chvíli pozornosti a vypustit.
Přijde vám to zbytečné? Tak hlavně když vás nic netrápí a jste zdraví. V kurzech pánevního dna se spíš potkávám s opakem. Co není vypuštěno hrdlem, to se dole projevuje obtížemi. A tak na kurzech učím ženy odpouštět, aby se pánevnímu dnu odlehčilo a mohlo se zase nadechnout a fungovat a podporovat nás a držet orgány na svých místech a byla prostě v těle POHODA, mír a zdraví.
Schrnutí:
- Otočit se odejít z místa činu.
- Dát průchod všemu co bych k tomu chtěla říct (vynadat, poučit, moralizovat...)
- Následně si položit otázku? A co mi na tom nejvíc vadí?
- Upřímně si odpovědět. (nejlépe najít větu, kterou mysl nemůže rozporovat), ale víte co, vlastně jakoukoli logickou větu.
Univerzální věta: Vadí mi, že mi to vadí, protože kdyby mi to nevadilo, tak bych byla v pohodě. Může docela dobře fungovat i vám.
Mějte se skvěle ve svém těle s láskou a úsměvem
- Zajímá vás téma pánevního dna hlouběji? Přijďte na vysílání ZDARMA: co Ano, co NE pro pánevní dno v pohodě... ZDE
Těším se na setkání ... Joli
Buďte se mnou v živém kontaktu:
Sledujte můj YouTube a dejte ODEBÍRAT pravidelně vysílám a dělím se o rady, typy, návody i inspirace... ZDE
Přidejte se do FB skupiny: Pohybotéka | Smysluplná chůze | Pánevní dno | Břicho v celku | Dech ... ZDE
Jmenuji se Jolana Novotná – pohybová specialistka, zaměřuji se na DECH, funkční pánevní dno, scelování diastázy a chůzi. Kurz Smysluplné chůze propojuje všechny mé specializace, protože chůze je pro každého člověka nejuniverzálnější pohyb. Vytvořila jsem Pohybotéku, což je video knihovna všech mých online kurzů a lekcí pro zdraví celého těla. Jsem lektorka ve škole pánevního dna Renaty Sahani, absolventka fyzioterapeutické školy Spiraldynamik LEHRGANG BASIC, lektorka dechové školy Oxygen Advantage.
Jinak jsem obyčejná žena, která má nespočet talentů a zálib. Od zájmu o zdraví svého těla až po točení na hrnčířském kruhu, zahradničení, cestování. Nepovažuji se za sportovkyni, ale za milovnici funkčního pohybu. Žiju heslem „MÁM SE SKVĚLE VE SVÉM TĚLE“ a „Lépe cvičit než operovat".
Více o mě www.jolananovotna.cz, www.pohyboteka.cz - zde najdete i celou řadu dárků ZDARMA, vyzvedněte si je.